historie leznice

Historie Ležnice

První známá zmínka o Ležnici pochází z 15. století, kdy byla součástí bečovského panství. Oblast je uváděna jako "Waldungen" nebo "In der Wald - V lesích". Postupem času byly lesy vyklučeny a začínají zde hospodařit první rolníci z německých Frank. K nejstarším rodinám patří rodina Gröschl a Hess (původně z Kfel), o nichž nacházíme zmínku již v roce 1620. Zápis o obyvatelstvu z roku 1623 uvádí, že v obci se nachází 9 selských dvorů a dva domky.

V roce 1743 nechal zbudovat místní rolník Georg Trum na návsi kapli sv. Jana Nepomuckého.

V obci stávala jednotřídní obecná škola (Volksschule) , kterou navštěvovaly i děti z nedaleké Ležničky (Stürmu).

V roce 1902 sedělo v lavicích 74 žáků. Po absolvování pěti ročníků postupovali žáci na občanskou/měšťanskou školu (Bürgerschule) do Horního Slavkova. Samozřejmou součástí vyučování bylo Náboženství. Veškeré místní obyvatelstvo bylo římsko-katolického vyznání. Obec náležela k hornoslavkovské farnosti. Celá vesnice se pravidelně sešla při nedělní bohoslužbě v kostele v Horním Slavkově. V kostele probíhaly křtiny, biřmování, svatby i pohřby.

V místní kapli uctívali věřící na oltáři umístěného sv. Jana Nepomuckého, kterého po stranách obklopovali sv. Josef a Jiří, na druhé straně sv. Marek a Florian (patron hasičů). Každý rok v květnu se konala bohoslužba na uctění sv. Jana Nepomuckého. Na ní navazovala lidová veselice spojená s hudbou a tancem v hostincích Englwirt (zde se scházela hlavně omladina) a Zenkwirt.

Stavba železnice v údolí řeky Teplé v roce 1895-6 spojující Karlovy Vary-Bečov- M.Lázně a její přípojky z Krásného Jezu přes Horní Slavkov do Lokte (v letech 1900-1901) významně zlepšila možnosti dopravy. V Ležnici byla zřízena zastávka u bývalé zemědělské usedlosti "Windhofu".V roce 1924 byl do obce zaveden elektrický proud.

V této době stálo v Ležnici 33 domů a žilo zde 192 obyvatel. V roce 1939 klesl počet stálých obyvatel na 143. Obyvatelstvo se živilo především zemědělstvím, dále řemesly a prací v nedalekých porcelánkách. Za druhé světové války padlo pět obyvalel Ležnice bojujících v německé armádě.

Zemědělství v Ležnici:

K obci náleželo zhruba 200ha zemědělské půdy a pár hektarů lesa.Ležnice se nachází v nadmořské výšce nad 600m, vegetační období je zde relativně kratší, roční úhrn srážek poměrně vysoký. Oblast je tedy vhodná pro pěstování méně náročných plodin. Na polích se ve víceletém osevním postupu pěstovalo žito, jarní ječmen, oves, z okopanin brambory, řepa, tuřín. Hnojilo se především hnojem. Do ozimého žita se podséval červený jetel. Ječmen z Ležnice zvláště v suchých a teplých letech byl vyhlášený svou kvalitou a nakupovaly ho s oblibou jako sladovnický pivovary v Horním Slavkově i v Lokti. V meziválečném období sel každý sedlák i pár arů lnu.
Z jeho semen vylisoval olej a používal ho jako účinný prostředek proti nadýmání dobytka i členů rodiny.

Významný byl i chov hospodářských zvířat-především skotu. Chovány byly dojné krávy i skot na výkrm a do zápřahu. Dobytek vynikal silnou tělesnou stavbou a bylo o něj dobře postaráno.Téměř v žádné chalupě nechyběla koza a pár slepic, popřípadě prase na výkrm nebo králíci. V roce 1933 se rozhodli čtyři sedláci z Ležnice Anton Gröschl , Josef a Karl Hess , Heinrich Kempf , Ludwig Rippl a Hermann Stowasser z Ležničky vstoupit jako členové do Karlovarské centrální mlékárny.Vedle kapličky zbudovali malou mléčnici, v které Gisela Riedl (roz. Gröschl) ráno a večer přebírala nadojené mléko, následující den v 6 hodin bylo dopraveno na nádraží v Tepličce a dopraveno do centrální mlékárny.

Zavedení entrálního svozu mléka (členství v mlékárenském družstvu se postupem času stalo povinným pro všechny) významně ulehčilo práci hlavně hospodyním a zvýšilo finanční příjem statků.

Život na venkově nebyl lehký především pro ženy. Po dni stráveném na poli a při dojení je čekali ještě domácí práce a povinnosti - poklidit, navařit, zašít , postarat se o rodinu .

Zahálka a nečinnost neměly na statku nikdy své místo.

Rolnická píle, pracovitost a zájem o dění v obci pomáhaly udržovat místní zvyky a tradice i mezi ostatními obyvateli zdejšího kraje. Největší sedlák ve vsi byl Kodl Hess, hospodařící ve dvoře nyní vlastněném Josefem Kleinem.

Plán obce v roce 1945 zachycený odsunutými německými obyvateli :

První traktor v obci pořídil v roce 1946 zemědělec Lhoták hospodařící tamtéž-jednalo se o Lanz Buldog. V Ležnici bylo po válce asi 9 sedláků, zbytek kozičkáři. Zůstaly 2 hospody- u Kunických, Plachých-v jedné z nich byl i krámek.

Naproti domu 860 stála kovárna. Truhlařské opravy prováděli rolníci sami zpravidla přes zimu. Nakupovalo se hlavně koření/sůl, pepř, paprika, kmín a mouka.¨Pěstované plodiny -i jarní žito, hořčice,len, mák, hrách, fazol i kukuřice-ke konzumu palic, řepka později. Sklizeň probíhala koňmi se samovazem.

Odsun Němců:

ilustrační foto-snímky z odsunu z Bochova-poskytl P.Šedivka

V letech 1945-46 proběhl odsun/vyhnání Němců z Ležnice a dosidlování . V roce 1945 přichází do Ležnice z amerického zajetí Josef Weigl, původem s moravských Sudet. Seznamuje se s Elisabeth Erler, zakládají rodinu, "absolvují" téměř dvouletý pracovní odsun v rámci Čech, po něm se vrací zpět do Ležnice a v roce 1949 se nastěhují do tohoto domu.

V roce 1948 bylo rovněž prokázáno uranové zrudnění jjv. od Horního Slavkova. V rámci dobývacího prostoru Ležnice byla ve stejném roce založena jáma č. 5 s následnou otvírkou na deseti důlních patrech. Spolu s jámou č. 4 tak byla jednou z nejhlubších jam celého ložiska. Spolu s jámou č. 6, jejíž ražba v dobývacím prostoru Horní Slavkov IV byla zahájena v roce 1949 asi 1 km jz. od jámy č. 5 a štolou Svatopluk sz. od jámy č. 6, tvořila hospodářsko-administrativní jednotku - závod Ležnice.Vyvrcholení rozvoje hornických prací na tomto závodě proběhlo v letech 1950 - 1953, v roce 1959 při postupném snižování objemu hornických prací byl závod sloučen se závodem Barbora.

Stavba nedalekého STASISU byla zahájena Přerovskými strojírnami v roce 1959, podnik byl slavnostně otevřen na 1. Máje 1963 po spuštění kotelny, zpočátku zde bylo zaměstnáno 30 lidí při opravách důlního zařízení.

Zaškolovací středisko vzniklo právě na jámě č. 5-na bývalém lágru-mistrem byl Ant. Pešula.